Déšť, déšť, déšť...
studený, mokrý, zkrápí město
Prší a já se svým stínem
(nejdřív je za mnou, pak mě obchází, až je přede mnou)
procházím potemnělými městskými ulicemi
Prší už bez přestání druhý, snad třetí, čtvrtý, pátý den
Kdo ví ? Snad prší už bez přestání celý můj
život a já si toho všiml až teď

Déšť, déšť, déšť...
slyším, jak kapky toho deště okupují
prostor kolem mě, jako bych souhlasil, nesouhlasil
Bez otázek, bez odpovědi
Jsem promočenej a nevadí mi to
neptám se deště na jeho důvody
jako by nějaké měl mít?
Možná ale, že takhle nikdy neuvažoval
Právě proto se ptám?
Vzduch je nabitý energií a na mně
padá smutek, osamění, v tom velkém
nikde nekončícím městě zvaném svět
Jsem malý, jako ta kapka, co padá na zem
jsou jich miliony
Přemýšlí snad nad tím, proč jsou tady?
A právě proto se jich ptám?
do noci vkládám svůj hlas a pak prosbu opakuju
A oni ? Jako by neslyšeli a já neznám odpověď
protože jsem tak malý

Šedivý příkrov nad městem je nekonečný
jako to město
a můj stín mě přerostl, tak jsem malý
Světla nočních lamp vrhají do deště stíny
stíny lamp
A pak vidím stín deště, je velký, větší než já
Ztrácím se v něm, pohlcuje můj stín, mou duši
Bojím se pohnout, abych něco nezkazil
nemám slov, nechci porušit slova, řeč deště
jeho kázání; bojím se ho
Bojím se jít, jít dál tmou, jít dál deštěm
A jako bych ztrácel svou podobu
cítím, jak mně slzy sklouzávají po obličeji
a na zemi se mísí s kapkami deště
Pohltí mě snad ten déšť?
zítra dnes nebo už včera