Byl to čas nočních dešťů. Čas melancholie a strádání. Město, v němž jsem žil, halil oblak dýmu a na obloze se schylovalo k zápasu. Potáhla se temnými mračny, ze kterých začalo zanedlouho pršet. Pak se stalo to, že tma najednou ustoupila a do noci přes všechna ta mračna prosvitl měsíc, jen tak vykoukl, podíval se na město schoulené v dešti, a zase zmizel. Jen tak , aby se nic nezměnilo. Pak začaly i blesky konat svou práci, a to tak důkladně, že některé méně šťastné střechy vzňaly se a vzplály až ďábelsky zlověstným zeleným plamenem. Přišla hrůza a strach. Nebylo co jíst. Byla to špatná doba.

Bylo mi fajn. Seděl jsem v pokoji. V prázdným pokoji číslo 136. Nade mnou se pohupovala žárovka, visela jen na pár drátcích, co vedly z díry ve stropu. Poletoval kolem ní hmyz, který pořádal v její blízkosti zápasnické orgie o přežití. Žárovka byla malá a jen matně osvětlovala malý pokoj, v němž jsem seděl. Vlastně jen jeho střed.

Seděl jsem v rohu na špinavé matraci, jen protože jsem se mezi dvěmi stěnami cítil bezpečněji před zlým a ničícím živlem, který řádil za okny pokoje a ta matrace bylo to jediný, co mi zbylo po velkém požáru. Okna byla špinavá od sazí a zaschlého prachu. Nikdo je nečistil hodně dlouhou dobu a ten prach na nich vytvářel jakési mapy, snad i jiných světů než tento. Než ten, před kterým jsem se teď schovával.

Vítr a bouřka utichli. Bylo ticho, velmi zlověstné ticho. Najednou byla tma. Ta malá žárovka se rozblikala a zhasla. Seděl jsem ještě pořád v rohu toho pokoje a pozoroval mihotající se stíny na stěnách. Bylo ticho a tma. Pak se blýsklo a zanedlouho zazněl hrom. Zavřel jsem oči a objevil ještě větší tmu. Tmu, která halila můj vnitřní svět, už tak dost špinavý, hladový a roztrhaný. Svět strachu, strachu z dalších okamžiků.

Ubývaly další minuty a já byl stále vyděšený. V pokoji se ještě držela tma a ticho, přerušované jen hromobitím. Otevřel jsem oči, protože jsem se chtěl přesvědčit, jestli je ještě tma. Nebyla. Opět bylo světlo. Žárovka se zase kymácela ze strany na stranu, sem a tam, sem a tam, ... , tiše syčela. Venku začal znovu řádit vítr, zahřmělo se a blesky bylo vidět čím dál častěji.

Seděl jsem další minuty a možná i déle. Nepozoroval jsem čas. Seděl jsem stále na malé a špinavé matraci v rohu pokoje číslo 136. Měl jsem strach, a tak jsem se začal kousat do rtu. A kousal jsem se tak intenzivně, že z něj začala téct krev. Chvíli jsem ji polykal, ale pak jsem toho nechal.

A světlo odešlo. Žárovka najednou zhasla a vše se opět potopilo do tmy. Byl jsem překvapen náhlostí toho okamžiku. Slyšel jsem, jak se do noci opět rozhostilo to ticho. Vítr ustal a já slyšel bít zvony, bim bam bim bam a dál. Bál jsem se, ale nemyslel, že by to bylo nějak důležité.

Uslyšel jsem, jak se znovu vzdouvá vítr. Rozhodl se k poslednímu útoku. Všechnu svou zbylou energii nahromadil do jednoho, nebo spíše do několika okamžiků. Do jediné krátké chvíle. Okno pokoje se rozlétlo a vítr prorazil dovnitř pokoje, rozhlédl se. Byl to studený, vražedný vítr. Byl mokrý a lepil se mi na kůži. Byla mi z něj zima a celýho mě promočil.

Ležel jsem teď na matraci a choulil se do klubíčka, klepal jsem se zimou a měl strach. Pak vítr ustal a já mohl znovu slyšel bít ty zvony, tak tiše, tak teskně, tak ... bim bam bim bam...

Probudil jsem se asi v půli noci, tedy alespoň si myslím, že to byla půlka noci. Byla mi hrozná zima a ještě pořád jsem měl strach. Strach, který mi nedovoloval otevřít oči. Viděl jsem jen tmu pod svými víčky a nic víc.

Něco mě kouslo do nohy. Byl jsem si tím úplně jist. V mžiku jsem otevřel své oči. A to jsem možná neměl dělat. Ne možná, ale určitě ne. Měl jsem zůstat spát a nebudit se, to jsem měl udělat, ale určitě ne otevírat oči. Zase jsem slyšel bít ty zvony. Ležel jsem úplně nahý uprostřed, pokud to bylo uprostřed, temného lesa, temný tedy byl. Díval jsem se na hvězdy a na vršky stromů. Ležel jsem na zádech a strašně mě bolela hlava. Cítil jsem tupou bolest uvnitř mého mozku. Nemohl jsem si vybavit, co se vlastně děje, co tady dělám, a jak jsem se sem dostal.

Pohnul jsem hlavou. Bylo to těžké a stálo mě to spoustu sil. Hlava byla těžká a bolavá. Tisíce těch malých částeček mé roztříštěné hlavy se nechtěly vůbec pohnout a dávaly to jasně najevo. Chtěl jsem se opřít o strom, co stál za mnou, ale ani moje ruce a nohy neshledávaly v jakémkoli pohybu nic atraktivního. Šlo to velmi špatně, ale nakonec se mi to podařilo.

Ležel jsem opřený o strom a divoce oddychoval. Měl jsem zavřený oči a sbíral zbytky svých sil, abych mohl zvednou svá víčka a rozhlédnout se kolem. Zároveň jsem také chtěl přežít šok z toho, co nejspíš uvidím.

Otevřel jsem oči. Pomalu ale jistě. Byla tma a mé oči si musely nejdříve zvyknout. Okolní stromy tvořily svými hustými korunami dokonalou střechu, přes kterou se dostaly jen ty nejodvážnější a nejvytrvalejší paprsky světla. I přes to zde bylo něco k vidění, ale pohled to nebyl nijak hezký. Mé oči se za chvíli přizpůsobily tmě a já se rozhlédl po okolí. A uviděl jsem mrtvá těla, všude dokola, každé tělo opřené o strom, každé tělo nahé.

Byl to pro mě šok. Začal jsem řvát, tak jak jsem jen mohl, ale ke svému překvapení se z mého hrdla ozvalo jen : bim bam bim bam kostelních zvonů. Byl to tentýž zvuk zvonů, který jsem slyšel už několikrát předtím. Zmlkl jsem. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem prozatím nedělal nic. Pak jsem zase uslyšel bít zvony.

Byl jsem unavený. Cítil jsem, že tady je něco, co není v pořádku. Bylo to něco, co jsem nedokázal pochopit. A jak jsem tak nad tím přemýšlel, myslel jsem na to, že se zblázním, anebo že už se to stalo. A to všechno mě vyčerpávalo. Tak jsem ležel opřený o strom, zavřené oči, a tiše se bál. Cítil jsem, jak jsou mé ruce a nohy těžké, vlastně jsem s nimi nemohl vůbec hýbat. Navíc jsem se začal potit a přitom mi stále byla zima, nesnesitelná a vyčerpávající zima. Ležel jsem tedy nahý a neschopný pohybu a snažil se všechno si srovnat v hlavě. Měl jsem hlad.

Otevřel jsem oči. Nevěděl jsem, kolik je hodin, ani co je za den, nemohl jsem si dokonce vzpomenout ani na své vlastní jméno. Hrůza z toho, co můžu vidět kolem sebe a zápach mrtvých těl mi začaly stoupat do hlavy. Byl jsem omámený a zmatený.

Začal jsem znovu opatrně zkoumat okolí. O každý ze stromů byl opřený jeden mrtvý člověk. Myslel jsem si, že jsou mrtvý, protože se vůbec nehýbali a smrděli jak mrtvoly. Taky byli ohryzaní, až na kosti. Tělo asi jen několik stop ode mě byla nejspíš žena, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Oči měla vydloubnutý, a tak se na mě koukaly jen prázdné oční důlky. Hlavu měla zpola rozhryzanou a zčásti jí byl vidět i mozek. Vylézali z něj červi. Malí bílí červi. Byl jsem z toho čím dál víc vyděšený. Uvědomil jsem si, že všichni skončili stejně. Prostě se vzbudili uprostřed noci, uprostřed nějakého zatraceného lesa, nazí a tam ... Jako já!

Bylo ticho a tma. Byl jsem unavený a ospalý, taky mi byla zima. Uslyšel jsem kroky. Praskající větvičky v rytmu chůze. Ty kroky se přibližovaly. Slyšel jsem funění člověka, pokud to byl člověk.

Přišel až ke mně. Postava se vynořila ze tmy a zase se do ní ponořila. Vnímal jsem to jen jako něco, co bylo temnější než noc, než tma, která obývala tento les.

"Kdo jste?", zeptal jsem se bázlivou tázavou otázkou, aniž bych vydal jediný slyšitelný zvuk.

"To není důležité!" zaburácel hlas v mé hlavě.

"Co se to děje, a co tady dělám?" zkusil jsme jinou otázku a zároveň s jejím vyslovením jsem byl plný strachu i očekávání, co ta temná postava odpoví.

"Toto je konec!" zaburácel hlas ještě důrazněji než před chvílí.

"Cože?" vyjekl jsem nezvučně.

"Toto je konec! Úplný konec!" zněla konečná odpověď.

Nemělo cenu ptát se dál, protože mě moje mysl varovala před dalšími otázkami, na které by byla nejspíš pořád stejná odpověď. Postava tam stála ještě chvíli, jen tak mlčky, dívala se na mě, jak se schovávám sám do sebe a třesu se strachy a zimou, pak odešla.

Byl jsem zaražený. Nevěděl jsem o nic víc než předtím, akorát že jsem měl ještě větší strach. Mrtvoly zapáchaly pořád stejně a má situace se vůbec nelepšila, právě naopak. Zavřel jsem oči a zkoušel přemýšlet. V uších mi však znělo jen: "Toto je konec! Toto je konec!" Na nic jiného jsem už nemyslel a na nic nového nepřišel.

Zima obejmula velmi důkladně mé tělo a vysávala z něj ty poslední zbytky tepla. Po mých nohou začali lézt mravenci, pak po rukou a nakonec mi vlezly i do vlasů, do ucha, do nosu a do úst. Začali mě hryzat a do těch malých ranek vpouštět ten svůj jed. Nemohl jsem pohnout ani rukou, ani nohou. Bolelo to a štípalo. A já jsem jim v tom nemohl zabránit. Nemohl jsem ani řvát. Vždycky když jsem se o to pokusil, uslyšel jsem jen to mrazivé bim bam bim bam.

A mravenci mezitím pracovali dál a dál, hryzali do mého těla a vypouštěli jed. Bylo to naprosto nechutné a nesnesitelné. Bolest. Nesnesitelně pálivá a zabíjela mě v šílených strašlivých mukách.

Vlasy na hlavě jsem měl za chvíli pryč, pak se mravenci vrhli na mou kůži, rozhryzali ji a začali s lebkou. Byla to extatická bolest a nocí se stále ozývalo: bim bam bim bam.

Ležel jsem ve svých vlastních výkalech. Z mého těla vytékal hnis s krví, s mou krví. Jen mravencům to nijak nevadilo a pracovali neúnavně a pomalu dál. V šílených mukách, v zajetí své nehybnosti, jsem pochopil ta poslední slova, která jsem měl v tomto životě zaslechnout. Opakoval jsem si je stále dokola: "Toto je konec! Toto je konec! Toto je konec! Toto je konec! Toto je konec!" a dál.

A do toho se ozývalo neustálé bim bam bim bam.

A mravenci začali hryzat do mého mozku a já cítil zimu a pot, jak se mi valí krev do hlavy, a z hlavy, obrovský tlak, bolest přesahující ty nejzažší hranice utrpení.

"Toto je konec!" bim bam bim bam a dál.

A mé tělo se svíjelo v posledních křečích.

Bim bam bim bam...

Přichází konec, v šíleném zajetí. Takový, jaký jsem si nikdy nedokázal představit. Vyvrcholení v extázi ze smrti.

Bim bam bim bam...

A tma, z níž si nic nepamatuji. A pak už nic a mé tělo nejspíš leží na stejném místě pořád, rozpadlé, nahé a ohryzané, rozežrané a opuštěné. Byla to hodina posledního soudu, odkaz do budoucnosti, odhalení lesa, odhalení duše, pomsta a les křičí.