Jednou, zase po delší době, jsem onemocněl. Myslím, že nás jednou tyhle nemoci vyvraždí. Nebude to žádná atomová bomba, která zničí tuhle civilizaci, ani meteorit. Bude to chřipka, zánět průdušek, nebo třeba jen obyčejný nachlazení. Kašel a kýchání. Kdo by si ale kdy dokázal představit, že by něco takovýho mohlo zničit tak silnou civilizaci, nás lidi, že?

Nicméně, já byl nemocnej některou z těch nemocí, který jsem zde vyjmenoval. Potil jsem se, bolela mě hlava a byl celej unavenej. U doktora jsem dostal nějaký antibiotika. Jenže večer to bylo k nevydržení. Rtuť teploměru se vyšplhala na můj dosavadní rekord - třicetdevět pět. Věci kolem sebe jsem viděl rozmazaně, pokud jsem si jich vůbec všímal. Hořel jsem jak vatra v pionýrským táboře. A pak, chtělo se mi spát. Byl jsem opravdu unavenej a v deset hodin jsem nebyl schopnej pohybu. Hodil jsem do sebe nějaký ty prášky, pak ještě prášky proti teplotě a nakonec jsem to zapil nějakou tou vitamínovou sračkou.

Usnout nebylo zase až tak těžký. Prostě jsem si představoval, že spím a nakonec jsem usnul doopravdy. A zdál se mi sen.

Byl to krásnej den a já jsem se rozhodl udělat si výlet na Zemi. Tak jsem se jednoduše sbalil, koupil si lístek a vyrazil. Jak už to pravidelně bývá, let na Zemi měl několik dní zpoždění. Nicméně, dorazil jsem v pořádku, což není vždy jisté.

Vystoupil jsem v nějakým větším městě. Na letišti se to lidma jen hemžilo. Někteří se tlačili a sprostě nadávali. Chlápek ve frontě to nakonec nevydržel, vytáhl bouchačku a zastřelil toho chlapa, co do něj strkal. Nikomu to nepřišlo divný a pár maniků, kteří se strkali a nadávali, najednou ztichli. Na to přiběhli dva policajti a tělo odnesli. Pak byl klid, alespoň relativní. Za chvíli začala ječet nějaká ženská ve vedlejší frontě, že se jí ztratila dcera. Muž vedle ní ji okřikl: "Měla jste ji mít přivázanou!" Lidé však sledovali dění, které se jich netýkalo, s naprostým nezájmem.

Vyšel jsem ven a nadechl se. Vzduch byl těžký a špinavý. Obloha byla nezdravě šedivá a zamračená. Zvedl jsem ruku a zastavilo taxi. Nasedl jsem do něj. Bylo špinavý. Řidič se na mě usmál. Chybělo mu asi pět, možná šest zubů a jeho dech silně zapáchal. Zeptal se mě: "Tak, kam to bude?"

"Nějaký slušný hotel v centru, prosím?"

Řidič se zase usmál a sešlápl plyn. Cesta trvala přinejmenším dvě hodiny, z toho jsme jeli asi tak hodinu a zbylej čas jsme strávili v zácpě. Z troubení aut mě už bolely uši a z výfukových plynů se mi dělalo špatně.

Zastavili jsme před hotelem Astra. Na rozbité ceduli byly tři hvězdičky. Vešel jsem dovnitř.

"Pokoj, prosím," vyslovil jsem svou prosbu na recepčního. Byl to naprostý apatik. Nepřítomně se na mě podíval a podal mi klíč.

"Tady to podepište," ukázal na sešit. Tak jsem se teda podepsal a vzal si klíč. Číslo 106. Tázavě jsem se na něj podíval.

"Druhé patro," řekl, aniž zvedl oči od časopisu.

Došel jsem k výtahu. Na dveřích byla zavěšená cedulka: Mimo provoz. Tak jsem teda šel po schodech. Štěstí bylo, že jsem měl jen jednu tašku.

Pokoj byl malý, ale vcelku upravený. Byla tam i televize, ale jak jsem později zjistil, nefungovala. Závěsy byly zatažený. Odtáhl jsem je a vyhlédl ven. Na obzoru se tyčily velký komíny, ze kterých vycházel temný kouř. Některé střechy domů byly velmi zničené. Pod okny na ulici byl čilý ruch. Na ulici si hrálo několik dětí, které nepříjemně ječely. Otevřít okno jsem se neodvážil. Můj kolega mi jednou říkal, že dýchatelný vzduch se drží jen asi do tří metrů nad zemí. Nevěděl jsem, jestli je to pravda nebo ne, ale zkoušet se mi to nechtělo. Po cestě jsem byl unavenej a tak jsem si lehl na postel a pokoušel se usnout. Kupodivu se mi to za chvíli podařilo.

Když jsem se probudil, bylo už pozdní odpoledne. Podíval jsem se z okna, které jsem se stále bál otevřít. Z komínů se ještě kouřilo. Jen obloha se trochu vyčistila, pokud se tak tomu dalo říct. Na ní se teď k západu pohybovalo s rozvážnou jistotou slunce. Ale takové jsem ještě neviděl. Bylo krvavý a veliký. Bylo krásný a zároveň nebezpečný. Rozplývalo se po obloze a neurčitý plyny v ovzduší ještě zdůrazňovaly jeho barvu. Byl jsem pěkně odpočatej, a tak jsem se rozhodl, že půjdu na procházku. Vyšel jsem teda z hotelu a zamířil do ulic.

Procházel jsem ulicema a uličkama. Všude byla špína a někde i velmi nepříjemný zápach. Lidé po mě pokukovali s nedůvěřivostí a pár žebráků se ze mě snažilo vytáhnout nějaký drobný. Po mnoha ulicích jsem došel na konec čtvrti. Přešel jsem nějakou hlavní třídu a zastavil se před vstupem do další. Mezi okny byl natáhnutý transparent. Byl podobný těm, které se používali na různé oslavy a slavnosti. Psalo se na něm: Mrtvá zóna. To mě začalo zajímat. Šel jsem teda dál. Oproti předchozí čtvrti byl tady poměrně slušný klid. Po stranách ulice stály zaparkovaný auta. Asi každé čtvrté byl nepojízdný vrak. Okna na domech byla zčásti zničená a zdivo domů bylo opadané a oprýskané. Jestli se mi pak zdálo, že ulice, kterýma jsem předtím procházel, byly špinavý, tak nevím, jak bych nazval pořádek v této.

Zatím jsem zašel za roh. Kdesi z dálky se ozývala střelba. Lidé se po mně dívali opravdu zle. Vsadil bych se, že každej má u sebe nějakou bouchačku. Dokonce tady bylo i pár obchodů. Byla to masna, zlatnictví a nějakej bazar. K masně jsem se ani nepřiblížil, protože až na protější stranu ulice smrděla opravdu nechutně. Šel jsem se podívat do zlatnictví. Po ulici se zatím pohybovali lidé, kteří po mně stále hrozivě pokukovali. Bavili se nějakou jinou řečí. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Zatím jsem se blížil ke zlatnictví. Nahlédl jsem do výlohy. Pokud tam bylo něco ze zlata, tak to bylo tak malý, že to nešlo vidět. Byly tam postříbřené náušnice, řetízky, prsteny a jiné tretky. Jen ty prsteny mě nějak zaujaly. Znal jsem ty velké se vsazenou kopií diamantu nebo nějakého rubínu. Jenže tyhle prsteny neměly ve svém středu vsazen diamant, rubín, ani nic podobného. Bylo to lidské oko. Ne kopie, ale opravdové lidské oko. Nemohl jsem tomu uvěřit. To místo mě začalo zajímat ještě víc. Bylo v tom něco divnýho. Od výlohy mě odtrhly až dva výstřely.

Otočil jsem se. Z prvního patra protějšího domu vypadl z okna nějaký muž. S plácnutím dopadl na zem. Udělal jsem pár kroků blíž. Lidé si ho nevšímali. Když v tom ze zlatnictví vyběhl malý snědý muž, nejspíš prodavač, a hnal se k mrtvému, tedy pokud byl opravdu mrtvý. Všiml jsem si, že v ruce drží lžičku a nůž. Já jsem zatím přišel blíž. Ten muž se sklonil nad tím chlápkem a začal mu pomocí lžičky a nože vydělávat oko. Rozřezal kůži kolem oka a prořezal víčka. Pak do očního důlku zastrčil lžičku a oko vytáhl ven. Nakonec přeřezal nervy a oko strčil do sáčku. To samé udělal s druhým a odběhl zpět do krámu.

Stál jsem tam jak vyřezanej dřevěnej panák. Lidi kolem mě nepřítomně chodili dál. Ten chlap se po chvíli začal probírat. Prázdné a krvavé oční důlky na mě hleděly smutným výrazem. Začal sténat. "Aaggr...kurvaa,.. já nic ne-vidíím." Začaly ho chytat křeče a těžce dýchal. Hrudník mu mokval krví. Nejspíš to dostal do plic. Za chvíli v bolestech umřel. Dostal jsem trochu závrať.

Rozhodl jsem se vrátit. Ta událost mnou opravdu otřásla a moje zvědavost se změnila ve strach. Chtěl jsem si chytnout nějaký taxi, jenže ty jezdily jen po hlavní třídě a ta byla o několik ulic dál. Musel jsem jít. Za chvíli se mi ulevilo. Prošel jsem kolem hloučku lidí, kteří seděli kolem ohně. Byli otrhaní a velice vyhublý. Něco jedli. Zastavil jsem se. Nejspíš to byla žena, takže ta žena se na mě podívala. Pak promluvila něco tím cizím jazykem a kývla na mě něco ve smyslu, abych si dal s nimi. Já jsem tam jen stál a zaraženě se díval na to, co držela v ruce. Jen matně jsem poznával lidský prsty a sloupanou kůži. Ano, bezpochyby, ta žena a nejspíš i ti ostatní jedli lidský maso. Ta žena se usmála a ještě jednou na mě kývla. Od huby jí kapala krev a mezi zuby jí trčely kousky masa. Teď se mi opravdu zamotala hlava a udělalo špatně. Nemohl jsem to vydržet a musel jsem se vyzvracet. A lidi kolem mě pořád chodili.

Sedl jsem si na chvíli a počkal až se mi uleví. Pak jsem se vrávoravým krokem snažil zmizet. Ale neušel jsem ani padesát metrů, když mě zastavil malý černovlasí kluk. Podíval se mi hluboko do očí, podal mi lístek a zmizel. Stál jsem tam a nechápal, co se děje. Otevřel jsem ten lístek. Bylo na něm napsaný: "Za deset vteřin tě sejmu. Odpočítávej." Byl psanej hodně malým písmem, takže mi chvíli trvalo, než jsem ho přečetl. Pak jsem ho četl ještě jednou. Rozhlídl jsem se po ulici a nevěděl, co mám dělat. Byl jsem vyděšenej. Rozhodl jsem se pro útěk. Jenomže, než se moje ochablé tělo dalo do pohybu, ozvala se rána. A pak byla tma.

Probral jsem se. Ležel jsem na zemi. Nejspíš to byla pořád ta stejná ulice, ale přes tu nesnesitelnou bolest jsem nebyl schopen přemýšlet. Ta bolest prořezávala celý moje tělo, od konečků prstů, až po kořínky vlasů. Bylo to jako by mi chyběla levá noha. Nemohl jsem pohnout levou nohou. A ta bolest prostupovala mnou stále více do mozku. Rukou jsem sáhl po levé noze. Nebyla tam! Vyděsil jsem se a s vypětím všech sil jsem sklopil hlavu. Neměl jsem levou nohu! Díval jsem se na místo, kde jsem míval nohu a místo ní tam byl jen pahýl, ze kterého tekla krev a vysely nervy a žíly. Byla ustřelená nad koleno. Díval jsem se na ty cáry a na tu krev, která pomalu vytékala a chtělo se mi řvát. Začal jsem řvát. Nevím, jestli to bylo tou bolestí nebo čím, ale prostě jsem musel řvát. Pak byla zase tma.

Díval jsem se tak na sebe, jak ležím na ulici. Kolem chodili lidi a já pomalu umíral. Bylo to nechutný. Pak jsem se probudil. Ležel jsem na zádech a viděl strop. Bezpochyby to byl můj strop a můj pokoj. Pořád jsem ještě hořel a lehce se mi točila hlava. Začalo svítat. Oddechl jsem si. Rukou jsem si nahmatal levou nohu. Proboha. Odhrnul jsem peřinu. Levá noha byla nad koleno pryč. Trčely z ní nervy, žíly, svaly a postel byla celá od krve. A bolest mnou začala prostupovat do mozku. Začal jsem řvát. Byl to nelidskej řev. Chtěl jsem se odsud dostat pryč.

Pak jsem se probudil. A teď asi doopravdy. Nahmatal jsem hned levou nohu. Chvíli mi to trvalo, protože mě bolelo celé tělo, každý sval. Byla tam. Taky byla tma jak v pytli. Ležel jsem v posteli a pořád jsem ještě hořel a bolela mě hlava.

Vzduch kolem mě začal houstnout. Z tváře mi stékal pot v potůčkách. Začala mi být zima. Taková ta zima, která vychází zevnitř těla, ta před kterou se neskryjete. Dostal jsem křeče. Nejdřív v žaludku, pak v celým těle. Každý sval se třepal jak o život. Natáhl jsem se po sklenici vody, ale ta mi vypadla z ruky a rozbila se. Vzduch ještě víc zhoustl, až začal být téměř hmatatelný. Viděl jsem nejrůznější věci. Kolem postele začali poskakovat trpaslíci a nade mnou lítali nějací ptáci. Viděl jsem nad sebou nebe a spoustu hvězd. Začalo se stmívat, a pak byla úplná tma.

Probudil jsem se v nemocnici. A bylo mi líp. Byl jsem slabý a vyhládlý. Tvrdili mi, že jsem upadl do komatu a spal celej den. Pak že u mě vyrazili dveře hasiči a odvezli mě sem. Jenže z toho si přirozeně nic nepamatuju. Pamatoval jsem si ale ten sen. Zůstal v paměti, zarytej hluboko.

Jsem teď pořád unavenej, a tak, když dovolíte, půjdu spát.