V rozpadlých zdivech zbylých domů
pozoruju svůj pláč, po ztrátě totožnosti
Hledám své jméno, to co bych mohl udělat
v poslední chvíli
Než všechno zemře, než se vše ztratí
navždy usne...
Ztratil jsem svou tvář a mé slzy padají na zem
pokrytou špínou a krví posledních bojovníků
Poslední ráj stal se peklem, na Zemi

Vítr se vzdaluje, se svým tesknivým skučením
pak se zase přibližuje, aby oplakal padlé
a rozfoukal dým
Tak jako já, když nazírám na tento svět
svět temných mrtvých přízraků
v pocitech osamění, v řevu trpících stěn
lidských bytostí
Slzám podléhám; už nemusím přemýšlet
co mám a co nemám
Nic co jsem znal neexistuje víc
ztratil jsem vše, tak nač znát odpovědi
na nejzákladnější otázky bytí...

Poslední z posledních, andělé víry
smrt si vás najde, stejně tak jako všechny ostatní
To nářek bude znít, to stíny jen
procházet se budou pod krvavě zbarvenou oblohou
to mé stopy zůstanou, jako poslední zmínka
podepsaná závěť, pro smrt poslední
A poslední dech, který nepřežije nový východ slunce
pokud přijde ještě někdy nový den
počítaje od tohoto dne, který jak zdá se je poslední
Poslední slza upadne na zem
poslední slova nést se budou vzduchem, slova rozloučení
poslední prosba, odpuštění
ztratí svůj pronesený význam
není již koho prosit, komu odpouštět
Poslední výkřik, do tmy, do ticha; zraněný se
rozhlédnu, poslední pohled a výdech...

Poslední výdech.