Stojí Samota uprostřed lesa.

Stromy se kývou stále ve stejném rytmu, jak fouká smutný, pomalý a unavený lesní vánek. Slunce už nesvítí a ani se nezdá, že by se dnes ještě objevilo. Na obloze se roztáhly se svou monumentálností černé mraky a trochu se setmělo. Asi bude pršet.

Větvičky křupou pod nohama a lesní zvěří se to tady jen hemží. Viděl jsem už srnku a dva zajíce. Hned, jak mě spatřili, dali se na útěk.

Stojí samota uprostřed lesa.

"Jsem tak sám," posteskne si Samota.

"Ano?" pohlédnu na ni s předstíraným zájmem a posadím se na nedaleký pařez. Jsem unavený a pramálo mě zajímá sténání Samoty opodál.

"Tak sám, jak se to jen stalo?" otočila ke mně své oči.

Samota je jako nemoc, pomyslel jsem si, když jsem se podíval do jejích smutných očí. "Kdo ví, lidé?" povídám bez zájmu.

"Lidé? Jak to?" nechápavě na mě hledí.

"No lidé, opustí tě, a pak přijde samota," dívám se na hodinky. Hm, půl čtvrté, procházka po lese se nějak protáhla. Nikam ale nespěchám, pomyslím si.

"Ano, máš pravdu, byl jsem šťastný a…" zasněně hledí do dálky.

"A?" prohlížím si mraveniště u stromu. Jsou tak pilní, kde jen berou tolik energie, přemýšlím.

"A?" probudí se Samota ze snění. "Alespoň teď se zdá, že jsem byl šťastný. Ale třeba to tak nebylo," přemýšlí.

Mravenci nosí větvičky a míhají se sem a tam. Jak jsou rychlí a pracovití, pomyslím si.

"Teď ani nevím, jestli jsem si dokázal uvědomit, to všechno. Snad ani ne," pokračuje Samota. Probírá si vlasy a já pozoruji, jak zarůstá do země. Mravenci mě už omrzeli. Je zajímavý, jak rychle se mění stav života, jen jestli je tohle ještě život. Spíš nádoba smutku.

"A stojí to za to? Myslím jako vzpomínat a rozebírat to. Není to teď už jedno?" podívám se na ni, ale hned zas pohled odvrátím, aby si nemyslela, že mě nějak zvlášť zajímá. Pak si všimnu, jak na protější strom hbitě šplhá veverka.

"Nevím, ale nemůžu to setřást z hlavy. Třeba to ale k něčemu je. Snad to není jen nějaký chaos," povídá Samota a hledí do korun stromů. "Víš co mi ale vadí?" pohlédne na mě.

"Ne," dívám se taky nahoru. Asi bude pršet, pomyslím si, nějak se smráká.

"Špatně se mi hýbá, vlastně se už pomalu ani nepohnu. Podívej, jak zarůstám," ukázala dolů. Dívám se, jak zarůstá, ale nijak mě to neudivuje.

"Myslíš, že se to jednou zlepší?" ptá se smutně.

Hraji si s tkaničkami od bot a myslím na to, jestli nezmoknu. Její otázku jsem ale zachytil. Byla natolik vtíravá, že bych ji ani nemohl pominout. Nevím ale, co odpovědět, tak raději mlčím.

Po chvíli mlčení, jen tak, abych snad nebyl neslušný, suše prohodím: "Snad."

Svěsila hlavu a chvíli bylo ticho. Hm, to asi nebylo ode mne moc slušný, přemýšlel jsem a zahlédl v jejích očích beznaděj.

"Hlavu vzhůru," pronesl jsem alespoň trochu přátelsky. Povzdychla si a mlčela dál.

Chvíli bylo ticho, pak se z dálky ozvalo hřmění a já si říkám jen tak pro sebe: "Bude pršet."

"Ano, měl bys jít, ať nezmokneš," pronesla po chvíli smutně Samota. Já ji ale neslyšel, protože jsem už byl na cestě domů. Ještě jsem se ohlédl. Stála tam strnule, zarůstala do země a mě jí bylo na chvíli líto. Pak jsem ale zahnal tyhle myšlenky a začal přemýšlet nad tím, jestli náhodou nezmoknu. Raději jsem zrychlil krok.