Neúprosně neústupný čas
řeže své oběti, cestují za osudem
jenž naklání plochu života
A oni padají do hlubin, do propasti událostí
Ztrácejí se v mlžném oparu samoty
mlčenlivého ticha věčnosti
tak věčný je čas, a tak ztraceni jsme
v něm

V záplavě zmrzačených těl, života
nad mořem raněných jednoho
rána vysvítá slunce, ale vždy
zase se západem a koncem dne
odejde
Vše obrátí se v tmu, v tichou
a ničím nerušenou samotu nočních záblesků
Záblesků mysli, jež vytváří
pocity marnosti a neúplnosti našich myšlenek

A dny přináší zklamání, v odcházejících
vodách, tiché vzlyky přírody
spatřuješ, jak vše je smutné
i rosa rodí se z vody, pláče
I ptáci padají popáleni příliš horkým sluncem
to když vyletí do výšek
popálí svá těla, své životy
a pak obrátí se v prach

Se slzou na víčku.