Houpeš se ve větru, v korunách stromů
zní tvůj pláč
Tiché vzlyky, slzy ti stékají po tváři
a rozpouští se a třpytí v odrazu
zapadajícího slunce

Zpíváš si ve větru, procházíš se
po hrázích životů a otevřeš stavidla zapomnění
vody vzdálených vzpomínek necháš téci, odtéci
Roníš slzy, vzpomínáš
abys zapomněl

Procházíš se ve větru, zpustlými krajinami
v porostech těch lesů, luk, voní ti kytky
Kropí tě svými tichými, skoro až neslyšitelnými
přáními
(proto vzpomínáš?)

Ale pak se zastavíš Už se nebude dál
houpat tvé tělo, ani nebudou dál
hučet koruny těch stromů
I tvůj zpěv ustane, už nikdy neuslyšíš ta tichá přání
(už nebudeš vzpomínat?)

Už nebudeš, stejnými myšlenkami
co plní tvou tvář, tvůj výraz
(schováváš se?)
Už nebudeš, tak jak jsi býval
(utíkáš dál...)

Zůstal jen ten vítr, který houpat bude
další a další těla
v nekonečném, stále stejném, kolotoči
vzniku a zániku
Ztratíš svůj starý vítr

Ve větru se probouzíš